Pokud patříte k ignorantům, kteří jsou hrdi na to, že „fantasy nečtou“, nečtěte ani toto. Všichni ostatní, kteří sáhnou po díle Terryho Pratechtta, brzy zjistí, že obsahuje mnohem více prvků „skutečné literatury“, než byste od fantasy očekávali. Ona to totiž není fantasy, spíš brilantně vykreslený obraz naší současné společnosti, jen posazený do fantazijního světa.
Zeměplocha je obrovská placka o průměru 30.000 mil položená na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři velké želvy. Obývají ji lidé, bohové, univerzitní mágové a trpaslíci, tedy osazenstvo dost podobné našemu světu. Zeměplocha je také cyklus dnes už více než dvaceti knih, které popisují životní příběhy některých jejích obyvatel. Kvalita je samozřejmě různá, ale celkově se naprosto vymykají běžnému průměru a na kvalitě jim neubírá ani ono velké množství dílů.
Zeměplocha je plná vtipu a humoru. Styl humoru připomíná trochu Stopařova průvodce, takže by se mohl líbit třeba Arthurovi. Zeměplocha je však také plná paradoxů a vtipných postřehů z naší společnosti.
Schopnost klást otázky typu „Kde to jsem a kdo je to ten Já, co se na mě vyptává?“ je jedna z oněch věcí, které odlišují lidstvo, dejme tomu, od sépií. I když to není ta nejcharakterističtější věc, a naopak najdou se mezi nimi jisté podobnosti, například sklony ukrývat se v obtížných situacích za mraky inkoustu.
Převážné množství lidské zvídavosti bylo vyplýtváno na nalezení konečného Předtím. Současný stav vědomostí by se dal shrnout zhruba takto: Na začátku nebylo nic a to vybuchlo. Další teorie o úplném začátku zahrnují bohy, kteří tvoří vesmír z žeber, vnitřností nebo varlat svého otce (I bohové si rádi zavtipkují). Je jich nekonečná řada. Jsou zajímavé, ne snad tím, co říkají o kosmu, ale tím, co říkají o lidech. Hej, děti, z čeho myslíte, že udělali vaše město?
Pratchettovi knihy jsou ve spoustě ohledů zvláštní, a chvíli mi trvalo, než jsem se do nich ponořil. Nemají žádného stálého hrdinu, každá vypráví o jiných obyvatelích Zeměplochy. Příběhy bývají dost členité a vyprávěné v několika rovinách najednou, takže chvíli trvá, než si člověk na způsob vyprávění zvykne. Největším městem Zeměplochy je Ankh-Morpork, město s velkým počtem obyvatel, ve kterém se „lidé, trpaslíci a trolové museli naučit žít v jedné velké multietnické společnosti, aniž by si vzájemně řezali hlavy a hráli s nimi fotbal.“
Morpork vypadal jako dvojče dehtové jámy. Nebylo mnoho věcí, které by mohly z Morporku udělat horší místo, než jakým už byl. Tak například přímý zásah meteorem by se dal z určitého hlediska posuzovat jako zušlechtění místní krajiny.
Jedním z oblíbených témat je magická univerzita a v ní sídlící mágové. V dřívějších dobách bylo množným číslem slova „mág“ slovo „válka“. Dnes však žijí pospolu, libují si v dobrém jídle a pití a připomínají tělesnou stavbou Méďu Kuličku.
„Jak těžké to může být, postavit takovou loď?“ ušklíbl se. „I lidé s kostmi v nose stavěli lodě. A my jsme výsledky tisíciletého osvíceného vývoje. Stavba lodi není pro lidi, jako jsme my, nic nemožného, starší pAsáku.“
„Samozřejmě, děkane.“
„Jediné, co musíme udělat, je prohledat důkladně ostrov a najít knihu a s názvem jako třeba Praktické lodní stavitelství pro začátečníky.“
Byl si vědom toho, že získal celou jejich pozornost, něco, co mágové opravdu často nedávají. Obvykle definovali „naslouchání“ jako časové období, během nějž se připravujete, co řeknete, až na vás přijde řada.
On Terry Pratchett asi ty intelektály moc rád nemá:
Doktor si sedl.
„Je to dost jasné,“ prohlásil nakonec a přitom rychle přemýšlel. „Případ mortis portalis hororis causa a s komplikacemi.“
„Co to znamená, doktore?“ vyzvídal Pomošt.
„Laicky řečeno,“ povzdechl si doktor, „je mrtvý jako loňská novinářská sezóna.“
„A ty komplikace?“
Doktor se zatvářil vyhýbavě. „Stále ještě dýchá,“ připustil nakonec. „Podívejte, jeho tep přímo hučí a má takovou teplotu, že byste si na něm mohli smažit vajíčka.“ Chvilku zaváhal, protože ho napadlo, jestli nebyl zbytečně konkrétní a zda mu jeho návštěvníci příliš snadno neporozuměli Medicína byla na Ploše zbrusu novým oborem, a kdyby jí rozuměl každý, nikam by se nedostala.
„Pyrocerebrum ouerf culinaire,“ uzavřel svou řeč, když ještě chvilku přemýšlel.
„Dobře, ale co s tím můžete dělat?“ zeptal se Artur.
„Nic. Je mrtvý. Všechny testy to dokazují. Takže ehm… pohřběte ho, udržujte ho v pohodlí a chladu a řekněte mu, ať se mi přijde ukázat příští týden. A raději ve dne.“
„Ale vždyť on pořád ještě dýchá!“
„To jsou už jenom reflexivní reakce, které mohou laika snadno splést,“ prohlásil doktor s převahou odborníka.
Nejzajímavějším mágem je Mrakoplaš, člověk s nulovými magickými schopnostmi, který když vidí dívku v nebezpečí, zachová se jako džentleman, vezme nohy na ramena a bude se snažit udržet vzdálenost Mrakoplaš->nebezpečí na maximální úrovni.
Každý by si měl uvědomit, že zemřít v boji za jakoukoliv věc, byť i byla spravedlivá, má obrovskou nevýhodou. Vy pro tu věc totiž zemřete.
Mrakoplaš má věrného pomocníka Zavazadlo — truhlu se spoustou růžových nožiček a žravým víkem.
Zavazadlo nemělo mozek jako takový, i když nezasvěcený člověk by mohl nabýt dojmu, že dokáže myslet. Jenže ono jen reagovalo jistým, velmi složitým způsobem na své okolí. Obvykle to znamenalo najít něco, do čeho by koplo nebo po čem by se ohnalo, stejně jako je tomu u většiny myslících tvorů.
Dalším oblíbeným tématem jsou Zeměplošští bohové.
Říká se, že jedním z důkazů všemocnosti boží je, že bohové dokážou vidět i pád malého ptáčete. Ale jen ti dobří bohové si dělají poznámky a provedou potřebné úpravy, aby mohlo ptáče příště padnout rychleji a hlouběji.
Je zajímavé, že bohové Zeměplochy nikdy nestáli o to, soudit duše mrtvých, a tak se lidé dostanou do pekla jedině tehdy, když jsou z hloubi duše přesvědčeni, ž si takový trest zaslouží. Nemohou se ovšem dostat do pekla, pokud o něm nikdy v životě neslyšeli. To vysvětluje, proč je tak důležité střílet misionáře na potkání.
Ne všechna místa Zeměplochy jsou samozřejmě vyspělá, někde je stále ještě divočina, kde žijí divoši, upíři a vlkodlaci. I ti se však pomalu integrují do velké multietnické společnosti.
„Tady jsou věci jiné, pane,“ odpověděl Karotka. „Je to teprve deset let, kdy tady nahradili boží soud soudem civilním a to jen potom, kdy zjistili, že civilní soudce dokáže být mnohem krutější.
I Petr Novotný by zde mohl najít náměty na vtipné historky ze života.
Samuel Elánius dokázal uvažovat ve dvou rovinách současně. Většina manželů to dokáže. Naučí se sledovat tok svého myšlení a zároveň naslouchat řeči svých žen. A naslouchat je důležité, protože v kterémkoliv okamžiku může dojít ke kontrole a je třeba, aby manžel citoval minimálně poslední větu ženina monologu přesně a bez chyby. Nesmírně prospěšná a životně důležitá je schopnost z hovoru ony výmluvné fráze jako „a jsou schopni nám to doručit během zítřka“ nebo „a pozvala jsem je na večeři“ či „natřou to celé na modro a bude to stát jen pár šestáků“.
V příbězích ze Zeměplochy se dozvídáme i podrobnosti o specifické fauně a floře.
Pro čarodějky totiž neexistoval žádný zvláštní druh dravců, ale jí jako královně povolovaly zákony sokolnictví používat k lovu jekostřába neboli škarohlída laločnatého. Byl to malý krátkozraký pták, který si nejraději všude došel pěšky. Při pohledu na krev ztrácel vědomí. Asi dvacet škarohlídů dokázalo zabít jednoho holuba, když nebyl příliš silný.
Jen málokterý pták by dokázal sedět tak trpně a trpělivě jako lancreaský jestřáb nebo škarohlíd laločnatý, dravci, kteří neustále vyhlížejí nějaký mlsek z řad vegetariánů. Většina z nich trávila větší část života spánkem, ale když je hlad přinutil vydat se za potravou, měli sklony usednout na větev někde na větrném místě a čekat, až něco zemře. V hospodářské budově hřadovali škorohlídi v zásadě jako ostatní ptáci a pak se s pařáty pevně sevřenými přetáčeli a spali hlavou dolů. Červenkauva je choval, protože se vyskytovali jen a jen v Lancre a líbilo se mu jejich opeření, ale většina sokolníků se shodovala v tom, že jediný způsob, jak s pomocí škarohlída získat nějakou kořist, je vystřelit ho po ní z praku.
Zajímavé jsou taktéž narážky na zeměplošskou literaturu.
Když si pečlivě zastrčila vlasy a kriticky se obhlédla v zrcadle, zazpívala si písničku. Zpívala si dvojhlasně. Ne, samozřejmě, s vlastním obrazem v zrcadle, protože taková hrdinka skončí dřív nebo později při zpěvu duetu s panem Modrým ptáčkem a ostatními obyvateli lesa a pak normálnímu světu nezbývá nic jiného než plamenomet.
Jestli je to váš šálek čaje a podle ukázek se vám cyklus Úžasná Zeměplocha líbí, jděte do toho a nějaký svazek si sežeňte, nebudete litovat. Pokud vás nezaujala, zkuste raději něco jiného. Á! Málem bych zapomněl na jednoho stálého hrdinu — SMRŤ, kterého poznáte podle dunivého velkopísmenného hlasu. Mihne se v každém dílu, je všudypřítomný. Je to takový starý dobrák, ale někdy si rád trochu zafilozofuje.
Jenže hodně lidí je hloupých a plýtvají svými životy. Toho sis ještě nevšimla? Nedívala ses ze sedla na město a nenapadlo tě, jak silně připomínají mraveniště plné slepých tvorů, kteří si myslí, že jejich pozemský svět je skutečný? Vidíš zářící okna a chtěla by sis myslet, že se za nimi odehrává množství zajímavých příběhů, a přitom víš, že jsou za nimi jen bezduší tvorové, obyčejní konzumenti potravy. Své instinkty považují za emoce a myslí si, že jejich zanedbatelné životy platí víc než šepot větru.
Tento článek vyšel v roce 2003 a podle toho by na něj mělo být pohlíženo. Přetiskuji pro velký úspěch, neboť původní blog na www.bloguje.cz byl zrušen.