Co dobrého mi dala práce ve velké korporaci

Posledního půlroku jsem strávil prací ve velké bance. Třináct let svého života jsem strávil na volné noze. Toto byla má první zkušenost s klasickým zaměstnáním, jak jej zná většina smrtelníků.

Prošel jsem si menším (spíš větším) kulturním šokem. Už po 3 měsících jsem tu práci nenáviděl (a po dalších 3 jsem skončil). I tak to ale vnímám jako cennou lekci.

Pokusím se shrnout, co dobrého mi práce ve velké korporaci dala.

Pravidelný režim

Hodně dlouho jsem pracoval, kdy se mi zachtělo. Zní jako idylka – pracovat, když máte chuť a náladu. Je ale snadné sklouznout k naprostému životnímu chaosu.

Když jsem býval mladší, střídala se u mě období workoholických dvanáctihodinovek, při nichž jsem pracoval do pozdních ranních hodin, s obdobími zcela hluchými, v nichž jsem zápasil s absolutní nechutí a leností (dnes se tomu moderně říká prokrastinace).

Teď jsem ale do práce musel. Každé ráno ve stejnou dobu. Musel jsem jít, i když se mi vůbec nechtělo. A ta pravidelnost mi přinesla jedno hluboké poznání.

Že když mám čas vyhrazený jen na práci a nic jiného v něm dělat nemohu, je mnohem snazší tu lenost překonat. Dostal-li můj mozek na výběr mezi prázdným zíráním do monitoru a překonáním lenosti, pustil se raději do práce.

Krom toho má pravidelný režim výhody sám o sobě. Vstávat každý den ve stejný čas, obědvat ve stejný čas, vracet se domů ve stejný čas, chodit spát ve stejný čas – i když to zní trochu děsivě, na mém zdraví a psychické pohodě se pravidelný režim podepsal velmi pozitivně a mám v úmyslu si jej udržet i nadále.

Jasné hranice

Tohle jsem na tom miloval asi ze všeho nejvíc. Pocit, který jsem doteď moc nepoznal: Práce měla naprosto jasné mantinely a ty nepřekračovala.

Začala v 9 hodin. Skončila v 17:30. Žádné brzké telefonáty, žádné SMSky v 10 večer. Žádné neplánované víkendy. Jakmile jsem přežil svých 8 hodin, mohl jsem úplně vypnout, vypustit a věnovat se jen svým blízkým, svým přátelům a zájmům.

Absense zodpovědnosti

Další nový a velmi úlevný pocit. Dělal jsem, co mi říkali nadřízení. Snažil jsem se odvádět dobrou práci a plnit jejich instrukce. Ale nebyl jsem zodpovědný za finální dodávku.

I kdyby celý projekt vybuchl a skončil naprostým fiaskem, já bych dostal i přesto zaplaceno. Každý den jsem mohl jít spát s čistým štítem a s pocitem dobře vykonané práce.

Práce mezi lidmi

Když pracujete delší dobu z domova,  je velmi lehké upadnout do takového divného stavu naprosté izolovanosti. (A to říkám jako introvert, který obvykle nemá moc rád velkou společnost.)

Vídat se pravidelně s kolegy v práci mě pomohlo vytrhnout se z mnoha stereotypů, do nichž jsem za ta léta upadl (ale po čase jsem začal upadat do stereotypů nových).

Zkušenost z velkého týmu

Nikdy ve svém životě jsem nepracoval na projektu, v němž by se angažoval větší počet lidí. Teď jsem měl poprvé možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži. Nahlédnout pod pokličku řízení takového projektu. A najednou spousta z těch různých pouček z chytrých knížek začala dávat smysl.

Když člověk pracuje sám nebo v malém týmu o 2-3 lidech, je těžké si představit, jak to funguje v týmu o 10+ lidech. Ta sociální dynamika to celé posune na úplně jiný level.

Pohoda, klid

Tento bod bylo pro mě těžké ze začátku zkousnout, ale nakonec jsem mu přišel na chuť.

Znáte ten pocit, když sjedete z dálnice na okresku a vaše auto se najednou plouží jako šnek? Jedete sice devadesátkou, a přesto vám přijde, že stojíte skoro na místě?

Tak přesně tak jsem se cítil první týdny v nové práci. Na volné noze jsem zvyklý, že všechno rychle odsýpá. Sice si účtuji hodinovou sazbu, ale mám ve frontě obvykle tolik práce, že nemám čas a ani chuť svou práci protahovat a chci mít všechno rychle hotovo.

Teď z takového prostředí přijdete do velké korporace, která má své vlastní tempo. Velmi pomalé tempo. Trvá třeba měsíc, než se rozhodne nějaká úplná prkotina.

Ze začátku mě to hrozně rozčilovalo. Vytáčelo mě to k nepříčetnosti. Chvíli jsem se snažil s tím bojovat, ale moc to nefungovalo. Tak jsem se přizpůsobil. Zpomalil jsem, zvolnil tempo, jel jen na půl plynu.

A víte co? Ono je to docela fajn. Zjistil jsem, že i když zvolním a přestanu chvátat, tak se nakonec do toho cíle také dostanu. A co je ještě překvapivější: nebudu v něm o moc později.

Je to jako to srovnání 2 stylů jízdy. Jedou dva z Prahy do Českých Budějovic. Jeden jede všude předpisově, a je v cíli za dvě hodiny. Pak jede druhý, debil, cihla na plynu, nebezpečné předjíždění, a je tam za hodinu padesát.

No a já býval ten debil a tahle práce mi pomohla otevřít oči.

Stabilita

Miluju plánování a rochním si v Excelovských tabulkách. Jedním z mých oblíbených dokumentů je roční finanční plán, kde si eviduji předpokládané roční příjmy a výdaje.

Práce ve velké korporaci s sebou přináší jednu úžasnou vlastnost, a tou je stabilita. V lednu si můžete napočítat mandaye až do konce roku, vynásobit je svou sazbou, a máte hotovo. Jen si to představte: každý měsíc přesně dopředu víte, kolik vyděláte.

Proti tomu udělat aspoň hrubý odhad příjmů, když jste na volné noze, to je hotová magie.

Závěrem

Jsem rád, že jsem si touto zkušeností prošel. Byla pro mě něčím novým a dosud nepoznaným. A i když už si ji nejspíš jen tak nezopakovuji, pomohla mi uvědomit si spoustu věcí, které – jak doufám – nezapomenu a využiji ve své volnonožecké praxi.

A pokud máte z mého článku někde vzadu v hlavě neodbytný pocit: Ano, je to tak. Já si v té práci vlastně hrozně dobře odpočinul.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *